» Sopka Ključevskaja (4 750 m) je nejvyšší činná sopka euroasijského kontinentu. Má naprosto pravidelný kuželovitý tvar a jednoznačně dominuje nad okolní krajinou.

V městečku Ključi je možné přemluvit některého z řidičů nákladních aut, aby vás ze nevelký poplatek přiblížil k hoře. Ušetří to spoustu času, který by jinak zabralo pěší putování ne příliš záživnou a dost těžko prostupnou krajinou, ve které se navíc špatně orientuje. I my jsme se k úpatí sopky přiblížili v místních podmínkách nepostradatelným gruzavikem. Vyvezl nás k lovecké chatě na úbočí hory. Chata je otevřená každému. Jsou tady jednoduché dřevěné postele, stůl, pár židlí a kamna.

Je krásné počasí, takže máme při výstupu dost času obdivovat a fotit nádhernou horu i její četné postranní krátery a lávová pole. Jsme ještě v pásmu, kde je travnatý porost, rostou tady borůvky a pár horských kytiček. A právě zralé borůvky jsou velikánským lákadlem pro početnou medvědí polupaci, která v okolí žije. Při chůzi je dobré dělat co největší rámus, který by medvědy vyplašil. Ne, že by o nás měli zájem, více je zajímají právě dozrálé borůvky, ale nečekané setkání by mohlo být pro mědvěda signálem k realizaci známého hesla, že "nejlepší obrana je útok". Vzhledem k tomu, že jsme narazili na několik poměrně čerstvých medvědích stop různých velikostí, není pochyb o tom, že medvědi nejsou daleko.

Na svahu se nachází několik stanic určených pro vulkanology. Jsou to jakési betonové "bunkry". Jsou otevřené a mohou sloužit v případě potřeby i jako útočiště před špatným počasím. Průchod svahem sopky je s přibývajícími metry stále složitější. Vegetace pomalu zmizela a my se snažime orientovat se v lávových polích, mnohdy zcela neprůchodných. Kromě vrcholu hory není v krajině žádný oreintační bod. Také nalezení vhodného místa pro postavení stanů je nelehkým úkolem. Náš poslední tábor pod vrcholem se do rána pokryl mokrým sněhem. Několik odvážlivců vyrazilo směrem k vrcholu, jen část z nich ale vrchol zdolala. Zbytek výpravy se rozhodnul pro ústup. Viditelnost je mizerná, což zhoršuje i tak špatnou orientaci v terénu. Přesto se nám po mnoha hodinách chůze v mokrém sněhu a dešti podařilo dojít zpět k lovecké chatě. A dokonce v ní zůstala po předchozích návštěvnících teplá kamna. Nic lepšího jsme si nemohli přát.

Další dva dny se věnujeme průzkumu širšího okolí lovecké chaty. Zdoláváme několik bočních kráterů, pozorujeme medvědy pochutnávající si na borůvkách a samozřejmě si také s nadšením užíváme borůvkového zpestření našeho jinak poněkud jednotvárného jídelníčku. Na večer nám připravila příroda nádherné divadlo - vedle Ključevské, koupající se v růžovém světle uhasínajícího západu, se vykulil obrovský měsíc. Kdyby se podobná scenerie objevila v romantickém filmu, tak by se řeklo, že je to šílený kýč, ale tváří v tvář realitě je člověk naprosto zbaven slov a jen tiše vnímá tu nádheru...