»  Z Káthmándů vyrážíme vybaveni příslušnými povoleními na trek okolo Annapuren. Tento trek jsme si vybrali proto, že nabízí skvělou příležitost projít postupně všemi vegetačními pásmy od subtropického, kde se daří banánovníkům, bambusu, rýži a dalším subtropickým rostlinám, přes pásmo lesů a vysokohorských luk až do oblasti věčného ledu a sněhu a druhým údolím zase zpět do subtropů. Další výhodou je to, že trek vede starými obchodními stezkami, lemovanými mnoha vesničkami, takže není nutné brát si s sebou stan. Nocleh se vždy najde v lodžích u místních obyvatel, pro které je ubytování poutníků odedávna vítaným přilepšením k jinak nelehkému živobytí. Karavany se zbožím tudy procházely již dávno předtím, než sem zasáhl turistický ruch.

Výchozím místem treku je městečko Bessi Sahar (760 m n.m.), kam jsme dorazili místním autobusem pozdě odpoledne. Cesta autobusem byla docela dobrodružná, tady už začíná opravdové seznamování se s životem místních obyvatel. Narvaný špinavý autobus plný lidí, zvířat, smradu a hluku zdárně zdolal dost nebezpečně vypadající cestu do Bessi Saharu. Je to špinavé a nevzhledné městečko. Představa, že bychom zde měli přenocovat, je hodně nevábná, takže se i přes celkem pokročilou denní dobu rozhodujeme vyrazit na trek. Podle informací v průvodci má být nedaleko vesnička s možností ubytování v lodži u místních lidí. Realita se ale ukazuje být jiná, navíc je jisté, že dál se již toho dne nedostaneme, takže postáváme na místě, kde je po okolí roztroušených pár bambusových přístřešků, a hodnotíme situaci. To nezůstalo nepovšimnuto obyvateli vesničky. Azyl nám nabídnul místní pošťák. Večeříme náš první dhal-bhat (rýže s čočkou a zeleninou ) na treku a pak následuje sbližování se s vesničany u changu (místní pivo) a pak i u jakési pálenky. Ke spánku se ukládáme na zem v otevřené verandě, místní si k nám postavili lampy, aby na nás lépe viděli. Nesmírně je totiž zajímá všechno, co děláme. Je vedro k padnutí, ale celkem ochotně zalézáme do spacáků, jsme totiž v oblasti, kde se vyskytují malariční komáři (bzučí okolo nás celou noc) a my jsme se rozhodli nebrat antimalarika, která zbytečně zatěžují organismus, který se bude muset vyrovnat se zátěží spojenou s nadmořskou výškou (čeká nás výstup do sedla Thorung La v nadmořské výšce 5416 m n.m.). Ráno je nádherně, loučíme se s rodinou pošťáka a vydáváme se na další pouť proti proudu řeky Marsyangdi.

V průběhu sedmi dnů jsme prošli mnoha vesničkami, roztočili nespočet modlitebních bubínků, potkali se s mnoha karavanami mulů i pěšky jdoucích nosičů, nesoucích objemný náklad, potěšili se mnoha krásnými himálajskými květinami a stromy a samozřejmě i vyhlídkami na okolní hory včetně osmitisícovky Manaslu (8163 m n.m.) a pod námi se ženoucí vody řeky Marsyangdi, až jsme dorazili do městečka Manang (3540 m n.m.), které je významným centrem oblasti. Je zde malé letiště, pošta, nemocnice a také celkem rozvinuté zázemí pro turisty. Vzhledem ke své velikosti a nadmořské výšce je Manang vhodným místem pro jeden odpočinkový "aklimatizační den". Vysoko nad Manangem v úbočí strmého svahu se tísní pod skalním převisem malý klášter. Sídlí v něm pouze jeden starý mnich, za kterým se kromě místních obyvatel občas vydají i turisté, kterým mnich požehná na zdar přechodu sedla Thorung La. I my jsme zvolili jako součást aklimatizace výstup ke klášteru a nelitovali jsme. Setkání se starým mnichem se zařadilo mezi silné zážitky. Moc jsme si sice nepopovídali, v tom základním nám pomohl malý anglicko-nepálský slovník, a naše porozumění bylo spíše v neverbální rovině. V naprostém klidu jsme společně poseděli, pojedli brambory, které nám mnich nabídnul, doplněné o naše zásoby, a popili čaj. Mnich odříkával za neustálého otáčení modlitebním mlýnkem modlitby. Na rozloučenou jsme dostali červenou stužku okolo zápěstí a tradiční šál okolo krku. Od kláštera je nádherný výhled na Manang a jezero nad ním, na terasovitá políčka roztroušená po stráních nad Manangem a samozřejmě na zasněžené vrcholky sedmitisícovek vysoko nad námi.

Úplně největším zážitkem této části treku pro nás však byla poloopuštěná vesnička Horní Pissang (3240 m n.m.), která leží den cesty od Manangu. Horní Pissang leží mimo současnou "hlavní" cestu údolím řeky Marsyangdi. Obyvatelé Pissangu se přesunuli z původní vesnice ve svahu vysoko nad řekou dolů k řece a vybudovali zde novou vesnici. V původním horním Pissangu žije jen pár obyvatel, hodně domů je opuštěných. Dali jsme na rady, které jsme si kdesi přečetli, a vystoupali příkrým kopcem do horního Pissangu, kde jsme přenocovali. Autentičtější prostředí jsme na celém treku nikde jinde nezažili. Nocovali jsme u vdovy, která sama obývala malý dřevěný domek. Spodní část domku sloužila pro domácí zvířata - krávu a slepice - a s tím související zázemí. V horní části domu pak byla obytná část. Nocovali jsme v pokojíčku velkém tak akorát pro rozložení dvou spacáků a uložení dvou báglů, ze dveří pokojíku jsme mohli pozorovat strmé svahy sedmitisícovky Annapurna II (7937 m n.m.), která se tyčila na druhé straně řeky. Na jejích svazích se třpytily v zapadajícím slunci ledovce a hora nám předvedla i to, jak umí setřásat laviny. Večeři jsme připravovali společně s domácí paní, večer si přišel popovídat ještě jeden soused, konverzace byla sice hodně kostrbatá, ale stejně jsme si porozuměli. Měli jsme také možnost nakouknout do jinak zavřeného opuštěného kláštera ozdobeného nádherně vyřezávanými dřevěnými okenicemi. Noc byla plná neuvěřitelně jasných hvězd a ledovce Annapurny II svítily do tmy i v noci. Ráno zapálila paní domu obětinu bodům - k nebi stoupal dým z větviček zeravu nebo jemu podobného stromu - a my jsme se toho dne opravdu hodně neradi loučili s krásným místem a s dobrými lidmi, na které nikdy nezapomeneme.